Gympl - časopis pro děti do 99 let.

IV./VI. - Energie ve škole, Ve znamení draka, Hradecký rukopis, Didactica historica

Projekt Energie ve škole

Vše začalo, když přijela paní Hana Kulichová ze střediska ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově a předala nám zadání soutěže, které se účastní základní školy v HK.
Zadání bylo takové: zjistit vše o stavu školy (kolik oken, jak jsou okna těsněna, výdaje za energii atd.), něco o její historii (kdy byla škola rekonstruována, kdy byla založena atd.) a navrhnout jak úsporně doplnit její nedostatky.
Rozdali jsme si úkoly a s pomocí pana ředitele, zástupce ředitele a pana školníka jsme doplnili jednotlivé body. Poté, když jsme si četli jednotlivé úkoly, zjistili jsme, že má škola spoustu nedostatků (špatně těsnící okna, kapající kohoutky atd.) a sepsali jsme pár nápadů, jak úsporně zaopatřit tyto slabiny:

DLOUHODOBÉ NÁKLADNÉ PROJEKTY
· rozdělit vypínače tak, aby se rozsvítilo menší množství světel (např. do šachovnice)
· instalovat sluneční kolektory (např. pro ohřev vody místo bojlerů) atd.

OKAMŽITÉ ÚPRAVY
· časopé spínače světla do šaten
· namontovat úsporné hlavice na nejfrekventovanější kohoutky (na chodbách) atd.

OSVĚTOVÉ A VÝCHOVNÉ AKCE
· vyvěsit na chodbávh a ve třídách poučné letáky
· vydat sběratelské kartičky k tématu atd.

BEZNÁKLADOVÁ OPATŘENÍ
· svítit méně světly
· víkendech a o prázdninách topit omezeně atd.

Tato soutěž byla velmi poučná a všem do budoucna doporučujeme
se podobné akce účastnit.

Vanda Bromová, 2.A

Ve znamení draka

Asi mi dáte za pravdu, pokud nadhodím, že svět se neustále zmenšuje. Dnes už jen málokdo neví, jak chutná opravdová čínská kuchyně nebo jak vypadá takový maorský válečník. Ale přece jenom, když se řekne KENDO, co se vám vybaví ? Nebudu vás dlouho napínat, jedná se o samurajské bojové umění, které je národním sportem Japonska. Ale nejsem tu proto, abych vás poučovala o něčem, co neznám o moc lépe, než vy sami. Mým úkolem je představit vám někoho, kdo je mnohem povolanější. A jsem moc ráda, že je to právě můj dobrý kamarád Honza Studnický ze Sexty C, protože mám tak možnost přiblížit vám ho co nejvěrněji.

Ná úvod bych asi měla zdůraznit, že jsem se ještě nesetkala s někým, kdo by dvě hodiny dokázal vyprávět o jedné věci s takovým zaujetím. Na první pohled byste asi ve veselém upřímném klukovi nepoznali bojovníka, ketrý v něm dřímá. Honza začal s kendem před deseti lety - tenkrát mu bylo osm. Od té doby už získal dvě bronzové medaile, jednou to bylo na Poháru brněnského draka, podruhé na Vánočním kendování v Hradci. Ovšem za největší výhru se dá určitě považovat to, že byl vybrán do reprezentace. A ne jen tak ledajaké, reprezentace, která odjela na 3 týdny do Japonska, "na zkušenou". Pro Honzu i ostatní to byl skvělý zážitek, bydleli přímo v japonských rodinách a přestože měli s sebou překladatele, naučili se i trochu japonsky. Bojovali s tamními kendisty a pochytili spoustu nových triků. Navštívili Tokio, Kjóto a méně známé Kummamoto. Kendo Honzu zavedlo nejen na východ, ale také na západ. Dvakrát se zúčastnil Evropského turnaje v belgickém Gentu.
Pro toho, kdo by se zajímal o kendo trochu víc nebo měl dokonce chuť si vyzkoušet něco nového, mám pár zajímavých informací. Oddíl, kam Honza chodí, se jmenuje Nozomi Dojo a má kolem dvaceti stálých členů. Být jedním z nich není nic jednoduchého, tréninky se konají dvakrát týdně na ZŠ Zálabí a skládají se z rozcvičky a hlavní části. Náplň hlavní části pak závisí na pokročilosti jednotlivců. Začátečníci se nejprve seznamují se základními technikami, později se učí zacházení s mečem a cvičí v brnění - tzv. bogu. Posledních deset minut se věnují posilování..
Jak sami vidíte, není to žádná legrace. Pokud chcete s kendem začít, musíte se připravit na pořádně dlouhou cestu, ale výsledek, a Honza se mnou bude jistě souhlasit, stojí za to. Kdyby jste tedy toužili přiblížit se východní filozofii nebo hledáte smysl života, tak Honza Studnický je určitě ta pravá osoba, za kterou zajít pro radu.

Dominika Záveská, 7.D

HRADECKÝ RUKOPIS

Hradecký rukopis byl objeven J. Dobrovským v Hradci Králové. Jeho kořeny sahají do 2. poloviny 14. století a je dílem neznámého autora. Je složen ze tří částí. První se jmenuje Satiry o řemeslnících a konšelích, kde autor kritizuje nepoctivost v soudobé společnosti. V druhé najdeme Desatero kázanie božie. Poslední část je první česká bajka O lišce a džbánu.

(Ondřej Molnár, 8.B)

Přebásnily: Mirka Bienová, Zuzka
Hejtmánková a Verča Válková (8.B)

Diagnóza žalující:

Obě ukázky čtvrtého a osmého přikázání ve staročeštině, pocházející přibližně z poloviny čtrnáctého století, svědčí o tehdejším výrazně náboženském pojetí života. Dokládají nám tezi, že křesťanství poskytovalo tehdejšímu středověkému člověku nejen představu o Bohu a posmrtném životě, ale i názor na uspořádání lidské společnosti, jejíž řád byl dán Bohem a východní dogmatickou křesťanskou naukou. Byl nezměnitelný a člověk byl nucen se mu podřídit.
Lidský život v polovině čtrnáctého století se odvíjel, a byl nesporně i hodnocen, podle církevních pravidel. Ta byla mnohdy neúprosně a nekompromisně dodržována. Bible a jiné církevní spisy byly považovány za posvátné, proto k nim lidé vzhlíželi s velikou úctou. Každý, kdo se proti těmto nepsaným pravidlům prohřešil, byl považován za špatného. Společností a ostatními věřícími byl odsuzován a zavrhován. Nenávist proti židovskému obyvatelstvu, jež se tak neodpustitelně prohřešilo proti Ježíši Kristu, stále přetrvávala, stejně tak jako názor, že narodil-li se kdo v chudobě, stalo se tak z vůle boží a za pozemské strádání ho čeká po smrti odměna.
Všech deset božích přikázání by nás mělo vést a pomáhat nám při zvládání těžkostí v našem životě. Satirické pojetí božích přikázání Hradeckého rukopisu naopak varuje a nabádá všechny lidi aby nečinili v rozporu s desaterem, sic je čeká krutý a spravedlivý trest. Text Hradeckého rukopisu reaguje realisticky na nedostatky tehdejší společnosti výsměchem a ironií. Ty by měly způsobit u všech vypočítavců, lhářů, hamižných podvodníků či kuplířů pocit provinění a touhu po nápravě. K tomuto záměru přispívá jistě i básnické pojetí a přístupnost textu všem vrstvám společnosti.
A jaký je rozdíl v pojetí čtvrtého a osmého božího přikázání v Hradeckém rukopisu?
Ve čtvrtém přikázání jsou lidé nabádáni k tomu, aby ctili své rodiče. Hradecký rukopis tedy satiricky odsuzuje všechny ty, kteří tak nečiní. To, že od svých rodičů přijímáme dary, ale nedokážeme jejich náklonnost ocenit, i to, že jim nepomáháme, a patřičně o ně nepečujeme, je samozřejmě veliký hřích. Každý, kdo tak činí by se měl nad sebou zamyslet. Nikdy bychom neměli našim nejdražším spílat, nebo je kritizovat. Myslím, že takové nespravedlivé a neuctivé chování pramení jen z nedostatku životních zkušeností a z nedosaženého poznání. Než se odvážíme soudit jednání svých rodičů, kteří nás celý život s velikou láskou vychovávají, bez ohledu na to, jaké úsilí je to mnohdy stojí, bychom měli pomyslet na to, jaké to bude jednou pro nás až se k nám naše vlastní děti budou stavět zády. Naši rodiče si vždy zaslouží jen tu největší úctu, pokoru a lásku.
Nerespektování těchto hodnot je mimo jiné důkazem osobní nedozrálosti. Svou vinu bychom měli pocítit a začít se kát. Ti lidé, kteří ctí své rodiče, obvykle cítí lásku i k ostatním a dočkají se proto nevelkých zásluh ve svém životě, i po něm. Jejich život bude smysluplný, po smrti se jim dostane od Boha spásy…
Osmé přikázání nás učí, že člověk nemá pomlouvat své bližní. Takové hříšníky můžeme rozdělit do tří skupin. Do první skupiny patří lidé, kteří se hned všeho chytnou, neboli uvěří každé povídačce, jen když se jim to tzv. "hodí do krámu". Do druhé skupiny můžeme zařadit ty, jenž druhé pomlouvají, ale nejsou si vědomi, že činí něco špatného. Svou vinu necítí a nechápou. Třetí skupinu tvoří zlí jazykové, kteří stojí na straně nesprávné osoby. Zastávají se hříšníků, lumpů a zlotřilců, a brojí tím proti počestným lidem.
S prohlašováním někoho za viníka se nesetkáváme jen u soudu. V běžném životě má častokrát takové obviňování podobu roztrušování nepravdivých informací, nebo hledání "obětního beránka". V obou případech je to důkaz osobní slabosti a může jít o velice nebezpečnou činnost. Pomluvu hozenou na jiného člověka totiž nikdo nesmaže. To říkali již naši předkové, doslova: "Slovo jednou vyřčené čtyřmi páry koní nevezmeš."
Unáhlených úsudků o druhých bychom se proto měli vyvarovat. Můžeme své bližní poškodit a jejich důvěru si již nikdy nezískat zpět. V každém z nás je jiskra boží. Kdo si osobuje právo druhého soudit, pomlouvat, nebo proti němu křivě svědčit aniž by znal vnitřní souvislosti a okolnosti, dopouští se tak jednoho z nejtěžších hříchů vůbec.
Protože se vše vyvíjí, také český pravopis, a tím i jazyk, doznaly nevelkých změn. Stejně tak jako v umění nebo architektuře, doba zde razí rovné linie bez zbytečných okras. V písemnictví proto pozorujeme snahu po zjednodušení. Některá slova se podobají méně, jiná více. Změny za účelem zjednodušení jsou ve výslovnosti poměrně progresivní. Místo božie píšeme dnes boží, místo jest je, jmějte se mění na mějte, přijestupují na přestupují,… Smysl slov odhadneme téměř vždy, pro přesnější překlad můžeme použít slovníček.
Satirický nádech a výchovný záměr obou skladeb je zřejmý. Texty se snaží motivovat čtenáře, aby žil počestný život, nepáchal zlo a šířil kolem sebe lásku. Ve slovních obratech a spojeních můžeme vyčíst přísnost, prvky moralistické i moralizující. Zároveň však také snahu autora o humornou formu, nadhled a ironii.

(Veronika Válková, 8.B)

Didactica historica

Po dlouhé době nemusím použít magických tlačítek Ctrl S a Ctrl V pro převzetí některé kapitoly z čtvrtletníku Toulky časem a mohu napsat článek jen pro Gympl. Minule jsem sliboval stať o impresionistických malířích, ale jak to u mých slibů bývá, zase to bude trochu jinak. Takže jsem se rozhodl napsat o tématu, kterým se druhým rokem intenzívně prakticky zabývám a nasbíral jsem za tu dobu některé zajímavé postřehy. Jedná se o didaktiku dějepisu, v úrovni základní školy.
Dějepis se na různých školách vyučuje různě. Můj článek nechápejte jako kritiku, spíše co mě jen tak v dlouhé chvíli napadlo, čeho jsem s všiml, s čím mám zkušenost, nebo naopak nemám atp. Nedávno sem četl v Reflexu studii o stavu školství. Žáci si zde stěžují na nepřehlednost a nevyužitelnost faktů ve výuce. Na otázku proč se žáci učí danou látku, když tedy učitel nedostane hysterický záchvat ješitnosti, odpoví, že kvůli přijímacím zkouškám. To mi připadá značně samoúčelné. Opravu nepochopím, k čemu je v dějepisu například učení dlouhých telefonních seznamů dat. Není celkem jedno, jestli se bitva u Kresčaku udála 26.8. nebo jindy. Důležitá je chronologická a logická posloupnost událostí. K tomu je vhodná metoda logických řetězců. Seřadit děje v logické návaznosti. Uvedu příklad: naléhavá potřeba pracovních sil - zrušení nevolnictví - růst měst - větší spotřeba zboží - rozvoj průmyslové výroby 1 . A co seznamy zmatečných a neutříbených faktů? Velmi častý problém. Přehlednost je v dějepise velmi důležitou podmínkou. Většina žáků zapomene většinu faktů. Ale schopnost systematicky třídit informace a propojovat fakta by si měli odnést do života všichni. Je důležité rozeznat důležité od nedůležitého, poznat hlavní rysy té které skutečnosti. Proč si cpát do hlavy nedůležité detaily, které stehně nemají žádný kontext a význam. Dějepisné učení nevede k co největšímu paměťovému obsáhnutí, jde právě o ten logický systém. V dnešním informacemi přehlceném světě se stejně dají všechna fakta zjistit, však kde a jak je najít či zjistit a jak je třídit, o to jde. Co v Relexu zmiňovaná "nuda, že by jeden pad´". Dějepis by měl hlavně upoutat, vyprávět o stále živých příbězích, vtáhnout žáky do děje Caesarových bitev, do středověkých tvrzí, na Rudolfův dvůr či do Masarykovy kanceláře.
Velmi mě také nedávno zaujala zpráva o nové školské reformě paní ministryně Buzkové 2 . Je o to, že budou zrušeny osnovy, že se "zruší" hodiny a budou jen jakési okruhy vzdělání. Nepamatuji si to již přesně, ale na principu kultura (jazykověda, společenské vědy), přírodní vědy (matematiky, fyzika, chemie) atd. Paní ministryně se jistě inspirovala v západních školstvích, kde to perfektně funguje. Jistě, když se k takovéto podobě na západě dopracovávali čtyřicet let, zatímco zde se hnilo v klubovnách SSM. Ale po této reformě si školy v českém prostředí neumím představit. Najde se jen pár učitelů, a dali by se napočítat na prstech, kteří této radikální změny využijí ve vlastní prospěch, pochopí ji. Výuku zkvalitní vzájemnou propojeností a pomůže jim to ke kýžené logice a souvislostem. Ale zmatenost zlomkoúvazkových učitelů-důchodců, a že jich je ve školství požehnaně, bude po reformě maximální a celkově výsledku reformy jistě dosaženo nebude. Ohledně tohoto návrhu paní ministryně jsem skeptický, byť tento systém by se měl stát naši metou, ale v delší budoucnosti, vyžaduje to složitější a dlouhodobější vývoj.
Vrátím se ale k výuce dějepisu. Podle průzkumů ministerstva školství se pouze 30% hodiny (prům.) věnuje samotnému výkladu 3 . Co schola ludus? Šedý, prázdný pojem? Uvidíme. Co ochutnávání oliv při antickém Řecku? Co názorná ukázka pohybu vojsk Alexandra Velikého? Dramatické výstupy v Shakespearově Anglii? Co ochutnávka koření v zámořských objevech? Co modelování Venuší? Co historické kostýmy? Co si za poslechu gotického chorálu přečíst něco z Vita Caroli? Vidíte, že dějepis může být opravdu velmi barevný, dobrodružný a neměl by jistě chybět prostor pro fantazii.
Neopomenu ani onu noční můru, jejíž obávané jméno se šeptem line chodbami. Test. Při suchém "otázka-odpověď" se mírně vzletné charakteristice na začátku odstavce opravdu podobá. Vzpomínám si, že na základní škole jsem dostal test s nadpisem "test není trest, ale hra". Zas tak to Komenský jistě nemyslel, to mi připadá dost trapné. Test skutečně má prověřit, co si žáci z hodiny donesli, test už tedy pak záleží na kvalitě hodin. I zde se dají použít logické řetězce zmiňované na začátku, dále pak dedukce z obrázku, křížovka, srovnání obrázků, logicky kladené otázky, seřazení různých úryvků, výroků, přiřazován pojmů k nadřazeným označením atp. Když jsme sestavovali testy ke třem ročníkům korespondenční dějepisné soutěže "Pojďte a poslyšte…", nevěřili byste, jaký byl problém s umístěním prostoru k napsání bodového ohodnocení. Dostávám se tedy k formě testu, která je stejně důležitá jako obsahová. Je lepší, když žák vidí otázky po celou dobu testu, může se k nim vracet a pročítat. Tím tedy považuji za nevhodné testy diktované, snadno se dělá chyba. Literatura pak také radikálně odsuzuje otázky typu "tak nám povykládej o tom kterém tématu" nebo "co víš o…". Důvod je prostý - učitel pak nemůže žákovi vytknout, že na něco zapomněl, otázka zněla, co on ví. Osnova i obsah projevu je pak tedy zcela na žákovi. Otázky by měly tedy být kladeny co nejstručněji, nejjasněji. Zcela vyloučeny jsou pak otázky spekulativní, například "Bylo přínosné husitství?" To nemohou posoudit leckdy ani promovaní historici, natož žáci základní školy. A učitel navíc často vyžaduje jednoslovnou odpověď-přesně takovou, jak to minulou hodinu diktoval. Něco jiného však je, když učitel pouze žádá, aby se žáci nad touto problematikou zamysleli, nevyžaduje řešení či odpověď.
Zatím je to z mých stručných postřehů a myšlenek vše. Tedy co mě momentálně napadlo. Do příště si jistě zas na něco vzpomenu, tak když budu mít čas, tak o tom zas napíšu. Ale pravděpodobněji se můžete "těšit" na článek o impresionistických malířích z Toulek časem J.

© Ladislav Zikmund, vedoucí historicky vzdělávací organizace.
____________________________________________
1) Bauer I., Mgr.: Didaktika dějepisu
2) LN, příloha Akademie
3) T. Jelínek, PhDr., CSc: Kapitoly z didaktiky dějepisu