Gympl - časopis pro děti do 99 let.

32. číslo - Lupič Jan Hronek, Laskavost..., Betlém, Slasti a strasti s Mikulášem a čertem

.

Lupič Jan Hronek

Kolem roku 1700 poutaly pozornost Hradeckého obyvatelstva nečestné události spojené s výkonem práva. V Hradci se jich vyskytovalo spousty. A to jak závažných, tak i méně závažných. Šlo o porušování sousedského spolužití, o konflikty mezi blízkými příbuznými. Jako třeba Jindřich Turek, za to.že vztáhl ruku na vlastního otce byl odsouzen k čtyřtýdennímu vězení, týdennímu půstu a nucen k těžké práci v poutech. A nebo přestupky jiného typu - Samuel Konrád byl roku 1674 trestán za to, že přejížděl svým kočárem hroby na hřbitově sv. Jana na Zámečku.

Avšak za zvláštní zmínku stojí to, že Hradec prožíval v tomto období vzrušující kriminální aféru až románového charakteru. V roce 1701 vzrušilo hradeckou veřejnost vyloupení depozitu na radnici, při němž zmizely peníze pro sirotky i hotovost právě získaná při prodeji Ježkovského dvora. Již tehdy padlo oprávněné podezření na hostinského Jana Hronka, ten však byl nálezem apelačního soudu v Praze osvobozen. Hronkova hospoda, zvaná U zlatého lva, někdy obecní, získala díky novému majiteli velmi špatnou pověst. Mnozí pocestní tu byli záhadně okradeni o značné částky peněz a lidé se jí začali vyhýbat. Proto si rada v roce 1708 Hronka předvolala a přikázala mu, aby ji prodal nebo opatřil spolehlivým člověkem - nájemcem. Připomínala, že dosavadní napomínání nemělo žádný výsledek - se stejným se ovšem setkala i tato domluva. Hronek na ni nedbal a nic si nedělal ani z příkazu, aby se z Hradce vystěhoval (1713).

V roce 1717 došlo k dalšímu vyloupení radnice. Pachatel si opět počínal velmi odborně, vypáčil závoru, odemkl dva zámky ve dveřích, aniž je porušil, navrtal železem okovanou truhlici a vybral z ní vše - i registra. Pak stejně vylomil otvor do příruční truhličky, zcela ji vyprázdnil, vyražené kusy dřeva zase správně zaklížil, vše uložil na původní místo, zamkl oba zámky a zasadil i vypáčenou závoru. Úředníci proto zjistili loupež až po otevření kanceláře, kořist ovšem stála za to. Na hotovosti 3966 zl. za dvůr Coementovský, dále řada klenotů zlatých i stříbrných, mimo jiné i na 300 dukátů. Pachatel šel zřejmě opět na jisto. Zahájené pátrání nepřineslo žádoucí výsledek, i když opět podezírali Hronka. Nic mu však nedokázali a nedosáhli u apelace ani toho, aby se z města vyprodal. Marně proti němu podali stížnost o 12 bodech. Není divu že Hronkova smělost dále vzrostla. V roce 1720 se pokusil dokonce vůči obci uplatňovat peněžité nároky za výdaje, jež se vztahovali na události starší patnácti let. Počítal totiž s tím, že městská kancelář nebude již o nich mít potřebné doklady. Rada na něj vypsala žalobu, že v roce 1718 odcizil z obecních lesů 12 dubů, 2 borovice a 1 buk, jež si dal odvést do svého dvora. Dostal za to pokutu 10 kop grošů.

V únoru roku 1722 večer zažil malý student první třídy latinských škol - Václav Spiroch, později děkan v Novém Městě nad Metují, přímo strašidelnou příhodu. Rodiče jej poslali do krámu pana Kučery na Máslové podsíni, aby tu koupil chléb, který by jim jinak ke snídani nestačil. Pro dítě to byla cesta ne právě příjemná. V přízemní světnici kupeckého domu, mající okno do podloubí, ležel totiž v rakvi sám zemřelý majitel. Když pak chlapec, patrně poněkud vystrašený, docházel ke krámu, uviděl u okna postavu celou v černém i v kápi, této barvy, jak se do spoře osvětleného okna natahuje. V hrůze vykřikl, na to se jej záhadný zjev pokusil umlčet tím, že mu zacpal ústa. Pak rychle sesbíral nějaké věci, přeběhl hbitě ulici a skočil do protějšího domu - Hronkova. Křik přivolal sousedy, nebohý chlapec jim vysvětloval, že ho napadl nebožtík. Pak se vše vysvětlilo.

Na místě bylo zjištěno, že pachatel si přinesl nádobku se žhavým uhlím, roztavil olovem spojené skleněné tabulky a otvorem vytahoval ven pomocí dlouhého drátu cínové nádobí rozvěšené po zdích. Všem hned bylo jasné, kdo má v tomto neobvyklém vloupání prsty, proto rychtář s pacholky šel hned do Hronkova domu. Ten však s rodinou i čeledí předstíral tvrdý spánek a poněvadž vyprávění dítěte nebylo možno považovat za zcela průkazné svědectví, nic se opět nestalo.

Konšelé se obávali dalších loupeží, chtěli totiž právě zakoupit za 2000 zlatých tkalcovský dvůr a peníze měli připraveny v obecní pokladně. Domnívali se, že si Hronek tuto příležitost opět nenechá ujít a učinili proto mimořádná opatření. Dali radní světnici nepřetržitě střežit zvláštní stráží. Nechybělo však mnoho a byli by opět přelstěni. Hronek se skutečně peněz chtěl zmocnit, tentokrát mu však štěstí nepřálo, i když postupoval podle pečlivě promyšleného plánu. V noci na 25. března přistavil žebřík ze zadní ulice k oknu městské kanceláře, vytáhl jej za sebou, pak prolezl skrz dvoje kamna, aby se dostal do radního pokoje. Ve druhých se však zdržel pilováním mříží a tu jej přistihla manželka radničního správce Magdalena Křepelková, jež sem ráno vešla. Oba strážcové totiž odešli do kostela na mši. Když spatřila pootevřená dvířka u kamen, sáhla dovnitř. Nahmátla lidskou nohu a spustila pokřik. Hronka pak z nepohodlné pozice vytáhly ven. Oblečen byl jako kominík v černém přiléhavém šatu, na hlavě černou kápi a na nohou střevíce se zdvojenou filcovou podrážkou. Vybavil se dále celou řadou různých nástrojů, také potravinami a svíčkami. Zřejmě chtěl v kamnech přečkat den. Všechno nářadí i falešné klíče lidé sebrali, také dva, spolu svázané žebříky nalezené v kanceláři, i provaz. Hronka hned odvedli do vězení. Rada neprodleně sestavila vyšetřovací komisi a začala s výslechem. Ač přistižen přímo při činu, Hronek tvrdě zapíral. Do radnice se prý vkradl pouze proto, poněvadž si chtěl vzít potvrzenky na peníze, které kdysi vydal na vyživování vojáků. Drze tvrdil, že zlodějské náčiní není jeho a neostýchal se prohlašovat, že mu je asi někdo podstrčil. Pochopitelně rozhodně zapíral, že by měl něco společného s minulými dvěma loupežemi v radnici, a žádal, aby mu byly z domova poslány pořádné šaty. Konšelé mu, co se týče změny oblečení, vyhověli, ale dali ho vést pod stráží v lupičském oděvu přes náměstí. Bylo právě před polednem, kdy se mnoho lidí rozcházelo ze mše u svatého Ducha, a málokdo si pochopitelně nechal ujít tak podivuhodnou podívanou. V davu tomuto divadlu přihlíželo i množství venkovského lidu, konšelé dali pak obtížného lupiče vymalovat na památku v jeho zvláštním šatu a tyto obrázky vysely v řadě hradeckých domácností, nejen na radnici.

Radost rady z úspěšného lovu byla nesmírná. Mimo jiné se usnesla udělit radničnímu správci zvláštní odměnu 20 zlatých a do smrti mu poskytovala v radnici byt. Zároveň ihned schválila i potřebné peníze pro práci kata. Sám Hronek byl - nepochybně díky častým krádežím, sousedem dosti zámožným. Patřil mu dům s výsadní hospodou (U zlatého lva později č.p. 135). K tomu ještě dva další, jež si sám vystavěl. Jeden v ulici proti šatlavě (č.p. 210) a druhý tzv. Baumanovský. Oba zapsal v městských knihách svým zeťům. Dále ještě koupil za 3000 zlatých Jelínkovský dvůr a chalupu s třiceti strychy polí.

O Hronkově zadržení podali konšelé urychleně zprávy do Prahy a obdrželi příkaz, aby pokračovali ve vyšetřování. Uvěznili Na kropačce i Hronkovu manželku. Její manžel však stále při četných výsleších tvrdošíjně zapíral. V červnu mu rada přesto v přítomnosti obecních starších i shromážděné obce odebrala městské právo a o měsíc později dala dokonce zápis o jeho udělení z roku 1693 vymazat z městských knih. Mezitím probíhalo další soudní řízení za přítomnosti delegace apelačního soudu. Hronek se však ani na mučení nepřiznal a hradecké stál jen osmidenní pobyt čtyř pražských úředníků 340 zlatých. Dne 13. července vyhlásil apelační soud výrok, podle něhož byl obžalovaný odsouzen pouze za vloupání do radnice k vystavení na pranýři, vymrskání z města a potupnému označení katem. Pak pod trestem ztráty hrdla musel odejít z dědičných habsburských zemí. Jeho manželku nařídil soud propust

Sám Hronek se ovšem ani v této době nevzdal a podal císaři žádost o milost. Požadoval také, aby provedení vlastní exekuce bylo odloženo až do jejího vyřízení. Zároveň probíhalo jednání o správě jeho majetku a Hradečtí se začali obávat, aby jim znovu nevyklouzl. Proto se 1. září obrátili s prosbou o přímluvu na hraběte Františka Kinského, nejvyššího komorníka, a podrobně mu vypsali celý případ. Uvedli, že Hronek byl trestán za krádeže ještě jako poddaný mechanického panství a vypočítali všechny jeho zločiny v Hradci. Zvlášť zdůraznili, že po svém příchodu měl majetek v ceně 1 500 tolarů a pak jej několikanásobně rozmnožil na částku 12 582 zlatých. Přitom však, jak poznamenaly, nevedl žádné obchody. Prosili proto, aby obec byla konečně zbavena takového nebezpečného škůdce, a tak uplatňovali nároky na .náhradu škod, jež svými loupežemi způsobil městské pokladně. Připomněli, že za ně vlastně trpěli nevinní lidé, oba písaři i kancelista, kteří se prý z tohoto utrápili k smrti.

Ještě v roce 1723 byl Hronek v městské šatlavě. V lednu nařizovala apelace Hradeckým, aby dovolili jeho manželce přístup k němu, aby ho opatrovala. Opět rostly obavy, že by nebezpečný lupič mohl dostat při královské korunovaci v Praze omilostnění. Hradečtí tedy stále neměli klid a neváhali dokonce platit si vlastního agenta ve Vídni, aby celou záležitost sledoval. Opět se obrátili s prosbou o pomoc i na hraběte Kinského a žádali, aby jim z Hronkova majetku bylo postoupeno téměř 5 000 zlatých jako náhrada za utrpěné škody. Dokonce navrhovali aby byl rozdělen hradeckým kostelům a chudým.

Dne 17. listopadu 1723 se Hronek po vazbě trvající půldruhého roku v noci ve vězení oběsil. Patrně došel k názoru, že milosti nedosáhne. Do poslední chvíle však jednal s cílevědomou chladnokrevností. Kat jej pak zahrabal pod šibenici, majetek však zůstal manželce, která městu musela pouze zaplatit 400 zlatých za výlohy s celým případem spojené.

(Anežka Volková - QuB)

Laskavost, spravedlnost, to jsou dva pojmy,
které něco spojuje, které spolu souvisejí.

Co je to laskavost?
Zamyslím-li se nad slovem laskavost,musím konstatovat, že už samo slovo je milé,pohladí,je libozvučné.Vzniklo ze slova laskat. To už není v současné češtině slovo příliš obvyklé, běžně užívané.Myslím si, že znamená hladit,být někomu nakloněný, pomoci. Když slovo laskavost rozdělím na části, najdu v něm slovo láska, jen čárka mu chybí.Tak, jak slovu láska chybí čárka, chybí dnešním lidem laskavost.Místo ní v jejich chování převažuje hrubost ,závist, nenávist,krutost a bezohlednost.Zkusme jim jít příkladem. Být k sobě navzájem milí, taktní, ohleduplní a pozorní.To jsou totiž slova a vlastnosti,které lze s laskavostí zaměnit. Myslím si, že se nám na světě pak bude líbit o něco lépe.

Laskavost
Laskavost je neobyčejně krásná lidská vlastnost. Význam tohoto slova, jak se domnívám, znají už jen lidé starší, generace našich rodičů,spíše babiček a dědečků.Činí člověka člověkem.Laskavost umožňuje člověka utěšit, pohladit a rozradostnit,zejména ocitneme-li se ve svízelné situaci.A nebo ráno. Jak milé je, když maminka laskavým způsobem přijde, pohladí mě a lehce, jako vánek mi vtiskne pusu do vlasů se slovy :"Vstávej Simonko".

To se pak celý den usmívám a je mi hned lépe. Škoda jen, že si význam nejenom tohoto slova, ale například i slova pochopení, uvědomuje čím dál tím méně lidí.Já se s ním ještě setkávám a doufám, že i já budu ke svému okolí laskavá.

Spravedlnost
Existuje spravedlnost? To je otázka, kterou si lidé kladou od nepaměti.

Já osobně si pod pojmem spravedlnost představuji rozdělit čokoládu na pět dílů,rozdělit pomeranč na pět částí . Spravedlnost je také mít práci a být za ni po právu odměněn. Měl by to být mír, mír pro všechny lidi na světě, možnost svobodně se rozhodovat.

Spravedlnost lze chápat i takto:
S-spravedlnost to je: P-právně, R-reálně, A-adekvátně, V-veřejně, E-emocionálně, D-demokraticky, L-lidsky, N- s nadhledem O-odvrátit S- spory a T-tragedie.

(Simona Šrámková - SeA)

Betlém

První jesličky (Betlém) se objevily v roce 1223 v italské Umbrii, když František z Assisi přivedl živého oslíka a vola a u jeslí jako u oltáře sloužil štědrovečerní mši. Za zvykem stavění Betlémů stojí v českých zemích jezuité, což je trochu paradoxní, vzhledem k tomu, jak neslavně u nás v době pobělohorské prosluli. Jezuité Betlémů používali od 16. století jako jeden z prostředků rekatolizace.

První známý pražský a vůbec český Betlém představili jezuité veřejnosti v roce 1560 ve svém kostele sv. Klementa u Karlova mostu. Jak vypadal, nikdo přesně neví. Předpokládá se, že byl napodobeninou betlémské jeskyně s jesličkami, kde se Ježíšek narodil. Podle tohoto vzoru se jesličky začaly šířit do dalších kostelů a klášterů.

Ke konci 18. století, v době osvícenství, jesličky opustily kostely a ujaly se na vesnicích i ve městech mezi prostým lidem. Betlémy umožňovaly lidem stát se téměř přímým svědkem betlémské události a připomínaly jim živě Kristovo narození.

Betlémy byly papírové, ručně malované, vyřezávané ze dřeva nebo modelované z různých tvárných hmot. I v betlemářství se vytvořily v průběhu staletí četné krajové rozdíly, jak v pojetí, tak i v materiálu. Betlémy dodnes vábí mnoho návštěvníků do různých regionálních muzeí.

Zvyk stavět Betlémy patřil tedy k nejrozšířenějšímu vánočnímu zvyku. Betlém byl symbolem vánoc, ale v 19. století byl postupně vytlačován vánočním stromkem, který se nakonec stal novým symbolem vánoc.

Dnes náboženský charakter Betlémů ustupuje do pozadí a současného člověka k Betlémům přitahuje pocit rodinné pohody, protože právě vánoce jsou často jediným ostrůvkem rodinného klidu v roce. Současné vánoční výstavy Betlémů ukazují, že betlemářská tradice je u nás dosud živá. Celé dění v českém betlemářství sleduje České sdružení přátel Betlémů se sídlem v Hradci Králové a sedmnácti místními pobočkami, které pořádá výstavy Betlémů.

(Tomáš Hejtmánek - QiA)

Slasti a strasti s Mikulášem a čertem
(vypravování)

"Já už budu hodná!" ozýval se z obýváku tenký hlásek mé mladší sestřičky. Sedím u počítače a usmívám se. Vzpomínám si, jak jsem prožívala čerta a Mikuláše já, když jsem byla malá.

Každým rokem jsem počítala dny, kdy už konečně ten velký den D nastane. Na jednu stranu jsem se strašně těšila a na druhou se docela bála. Ale tak jinak - hezky. Když se za dveřmi ozval mohutný řinkot čertových řetězů, zůstala ve mně jen malá dušička. Potom se dveře otevřely a já se jen s úžesem dívala. Stál tam čert, anděl a Mikuláš. Nejvíce mě upoutal Mikuláš, ten opravdový, velký, hodný Mikuláš. Byl pro mě něco nepřekonatelného, vzhlížela jsem k němu s úctou. Vedle stál andělíček s bonbónky a sladkým úsměvem a napravo od Mikuláše se hrbil čert. Ohromný, špinavý, černý čert. Vypadal tak ošklivě. Jeho pytel mě strašil nejvíc. Koukala z něj jedna noha, docela malinká, nějaké holčičky. Nemohla jsem uvěřit, jak je ta holčička statečná, že ani nebrečí. Tiskla jsem se k mamince a doufala, že Mikuláš a rodiče nedovolí, aby mě čert taky odnesl. V ten okamžik Mikuláš promluvil: "Umíš nějakou písničku, holčičko?" Pípla jsem něco jako ANO. Hrdlo jsem měla tak sevřené, že se mi noty i slova pletly. Konečně to bylo za mnou. Čekala jsem, kdy čert sundá pytel a odnese mě. Hypnotizovala jsem každý jeho pohyb. Ale nestalo se tak! Mikuláš mě jen trochu pokáral a předal mi tašku. Nemohla jsem tomu uvěřit, potom se rozloučili, čert mi ještě trošku pošpinil čelo, andílek pohladil a odešli. Byla jsem jako omráčená, sedla jsem si na zem a vyndávala z tašky sladkosti, které v ten okamžik vlastně ani nebyly důležité. Myslela jsem na Mikuláše.

Najednou mě vzbudila mamčina věta: "Zuzko, tak kde jsi? Pojď se aspoň na toho Mikuláše podívat." Pořád jsem ještě seděla u počítače a nepřítomě se koukala do obrazovky. Když jsem přišla do obýváku, stála tam ta "slavná trojice" čerta, Mikuláše a anděla. Podívala jsem se na sestřičku. V jejích očích byl stejný úžas a zároveň strach, jako tenkrát u mě.

Když potom odešli, sedly jsme si se sestřičkou do pokojíčka a zbytek večera si povídaly o čertech a Mikuláších, jedly sladkosti a bylo nám prima.

(Zuzana Kohoutová - QiB)