Gympl - časopis pro děti do 99 let.

32. číslo - Černá růže, Portrét Jany Jarkovské, Evropská unie, Noční poušť

Černá růže

"Jsem tebou stejně jako ty jsi mnou. Ty sám jsi mě zavolal, aniž bys o tom věděl. Jsem tu, protože ty chceš zemřít," řekla a pohlédla na mne s podivným smutkem v očích..

"Nemám již sil, ztratil jsem vše, co jsem kdy miloval. Smrt je vysvobozením od všeho. Pro mne tu již není místa.

"Mýlíš se. Neztratil jsi vše, co jsi miloval. Ztratil jsi mnoho. Ale mnohem více ještě můžeš ztratit tím co učiníš.."

"Co bych mohl ztratit?"

"Když ti to povím, neuvěříš mi. Musíš to nalézt sám.Jsem tebou jako ty mnou a cítím, co ty. Ty však zatím nevidíš co já vidím, protože jsi v zajetí smutku.Vidím smrt a i ty ji vidíš, ale já vidím smrt jinak, protože má bolest není tak silná. Mou bolestí je strach o tebe."

" Jsi černá jako noc, však cítím z tebe tolik lásky a smutku. Proč jsi přišla. Proč mne chceš odvrátit od toho co se musí stát?"

"Jsem černá, protože i tvoje duše je obestřena temnotou, ale uvnitř té temnoty je ukryt plamínek lásky, který čeká až strhneš ten dusivý závoj a necháš jeho teplo proniknout do celého těla. A ty ho chceš udusit?"

"Chci, protože už není nikoho, pro koho by hořel."

* * *

Bože, prosím.Poskytni mi vysvětlení. Proč dopouštíš to, co já prožívám. Nikomu jsem nikdy nezkřivil ani jediný vlas, křivého slova jsem každého ušetřil a jen dobré jsem každému konal. Proč? Proč!!

Mou rodinu jsi si vzal k sobě a mě jediného jsi tu zanechal. Kolik nocí jsem probděl v záplavě slzí na místě jejich posledního odpočinku. Kolik bolesti jsem si jen protrpěl v těch chvílích. Znáš všechnu bolest tohoto světa. Znáš i mou bolest. Víš jakým utrpením procházím a přesto ani náznakem neulehčíš mé duši. Kdybys mi dal znamení, že mé utrpení má konce. Však každé ráno, do kterého se s těžkým srdcem probouzím je stejné jako předcházející a každý den je ve znamení zármutku a temnoty která mě obklopuje ze všech stran. Ó bože, proč drtíš mou duši tímto peklem. Vše co jsem miloval Ty jsi mi vzal a jen mě samotného jsi tu zanechal. Proč? Slyšíš? Proč? Bože, já tě žádám!

Každý den je pro mne jen větším a větším utrpením. Každé ráno první paprsek slunečního svitu, který se objeví za zasněženým obzorem, jako žhavý meč vnoří se do mých očí a pálý mou mysl nezměrnou bolestí. Vyhledávám temné kouty ukrývám tvář v temnotě noci, však zlí duchové mi našeptávají a mučí můj sluch svým pekelným smíchem. Jak přežít toto peklo když jsem vyvrhelem bez zastání. Den i noc jsou pro mne celou bez mříží. Tebe jsem prosil, tebe jsem žádal. Bože, v tebe jsem vkládal svou naději. Však nedal jsi my ani náznak naděje. Zasloužil jsem si to něčím? Nebo snad ďábel mě má ve své moci? Snad on je strůjcem mého utrpení které se peklu bezmála podobá? Což jsem se tak provinil, žes mou duši zatratil a ďáblu ji postoupil. To mne raději zab a ušetři mne toho všeho, možná i v pekle bude příjemněji.

Chtěl jsem nadobro ukrýt svou tvář za oponu věčného zapomnění. Má mysl se veškerou svou silou upírala jen k  tomu jedinému. Chtěl jsem navždy zavřít oči a vychutnávat plnými doušky tu svobodu, být vysvobozen ze sevření světa. Však vsoupila do mého života Ona. Myslel jsem, že svět je mým nepřítelem a není tu jediný, kdo by se mne zastal. Byl jsem vyhnancem. A Ona se náhle objevila jako bys Ji za mnou seslal Ty. Odkud přišla nevím. Snad to byla jen náhoda, že přišla právě teď, snad je skutečně Tvým dílem. Snad upínám svou mysl k  poslednímu stéblu naděje, které vítr náhodou odvál mým směrem. Přišla a upřela na mne svůj pohled plný soucitu. Připadala mi jako zjevení, jako posel míru. Však něco na Ní bylo jakoby temné, tajemné co my brání nazvat ji andělem. Její pohled je soucitný a neustále smutný, jako by viděla mnoho smutku a zoufalství, které ji navždy poznamenalo. Jakoby černá, do které se halí, byla zároveň odrazem jejího nitra. Což mé srdce je tak plné smutku, že pohled do něho ji může naplnit takovou bolestí? Což jsem v sobě uhasil i ten poslední plamínek naděje. Což jsem stratil všechnu svou lásku? O, bože, čím jsem si to zasloužil?

Mé srdce se uzdravuje. Jakoby mě svět přijímal zpět do své náruče.Do duše se mi opět navrací klid. Cítím ten hřejivý pocit radosti, který jsem kdysi zanechal na místě, jenž jsem odsoudil k věčnému zatracení. Teď jako by můj

Vím dobře komu vděčím za to, že tu teď mohu sedět a plnými doušky nasávat svěží jarní vzduch. To Ty jsi mi Ji poslal? To Ty jsi mi pomohl setrvat při životě? Snad jsou moje dojmy jen pouhá hloupost. Za tu dobu co se objevila poprvé, jsem se o Ní vlastně nic nedozvěděl. Přichází nečekána, ale vždy v pravou chvíli. Vždy mě Její slova naplní zvláštní silou, která mi umožní odvrátit lži, které mi našeptává ustupující bolest v srdci. Dnes vím, že jsem byl nesvobodný, svázaný příliž hrůzou a marností, které mi omotávaly duši neviditelnými pouty a krok za krokem mě přibližovali smrti. Ale teď, teď mám sílu. Ano jsem svobodný.

Je zvláštní a já jsem si již jistý, že Ona není z tohoto světa. Nikdy mi neřekla své jméno a já jsem nikdy nenašel sílu a odvahu se Jí zeptat. V Její přítomnosti jsem jako omámený a nevládnu sám sobě. Přijde vždy když je mi těžko. Když se nad mou myslí stahují mraky, nahle stojí před mým prahem a hledí na mne. Ještě nikdy se neusmála. Někdy klopí zrak, někdy má oči zarudlé od pláče, nejčastěji však na mě hledí svým smutným pohledem a mě v tu chvíli připadá že moje bolest je ničím ve srovnání s tím, co musí stravovat její nitro.

Přichází stále řídčeji a řídčeji. Stejně jako moje těžké chvíle se pomalu vytrácí, i Ona mě pomalu opouští. Přichází a Její tvář se vyjasňuje. Nikdy se neusmívá a i její tradiční čerň zůstává, ale v Jejích očích se zrcadlí něco jiného. Snad má radost, že se dostávám ze svého trápení. Snad Jí na mě záleží, ale což mohu být jediným důvodem, proč tu je? Jen kvůli mně přišla?

Když se objeví, když stojí náhle přede mnou, vím že teď jsem v bezpečí a až se s ní budu procházet prosluněným lesem čí kráčet tichem noci pod klenbou jasných hvězd, uleví se mi a získám ztracenou rovnováhu.

A také vím, že jednoho dne, který se nezadržitelnou rychlostí blíží, jednoho dne odejde nadobro. Vím to, ale zármutek necítím, neboť vím, že to, co s Ní teď prožívám, to uvolnění a někdy snad až pocit štěstí, by se rychle vytratilo a dál už by nebylo nic, nic co by mělo smysl. Ne, musí to tak být a je to tak dobře.

Snad ani žádné jméno neměla. Neřekla mi ho ani když jsem ji viděl naposledy. Stál jsem při západu slunce na kopci mezi lesy a hleděl na ni a smál se. Byl jsem šťastný. Byl jsem šťastný jako dříve. Tak jak jsem nebyl od doby co se mi stala ta hrozná věc. Ale teď jsem se mohl smát a být šťastný a veselý. Protože ona se také smála. Bylo to poprvé co jsem ji viděl smát se. Připadalo mi, že nic na světě nemůže být krásnější než pohled na ni. Běžela letní loukou a dlouhé černé vlasy jí tamčily při každém pohybu. Vzdalovala se ode mě a utíkala za zapadajícím rudým kotoučem slunce. A jak se zmenšovala, věděl jsem, že už se nevrátí. Už neměla proč. Byla šťastná. Ten závoj smutku zmizel a stejně tak zmizel i smutek můj. Už nebylo proč se vracet. Minulost byla uzavřena a začínal nový život.

Stejně jako sníh, který padá z oblohy a vytváří pod okny závoj, tak i na mne padá závoj smutku. Je tomu rok co se to stalo. Od té doby se mnoho věcí změnilo. A mnoho věcí mi teď připadá jiných než dříve.

V mysli se občas vracím k Ní. Kdo byla Ona? Odkud přišla, kam zmizela? Její jméno?

Dnes již nevěřím, že doopravdy existovala. Ano, vím že byla stvořena mou myslí, já sám jsem ji povolal ve chvíli nejtěžší. Nikdy za tu celou dobu jsem se jí ani jedinkrát nedotkl. Bál jsem se že by se rozplynula a již se neobjevila. Snad právem, protože mohla být ztělesněmím toho, čeho jsem se dotkl, když jsem v nejtěžší chvíli sáhl až na uplné dno své duše, ztělesněním toho, co mě dělilo od věčnosti, na kterou jsem si přál vstoupit. Asi byla stělesněním mé duše. Duše odproštěné od zármutku. Duše smutné a zoufalé, ale nikoliv ztracené. Vskutku jsem byl v zajetí smutku a svět jsem přes bolest snad ani nevnímal. Snad jsem ji nakonec potkal kdesi ve svém nitru a ona pak přišla a ukázala mi, co se skrývá pod bolestí. A také to, co je kolem mne na světě a já to pro svuj žal nevidím.

Anebo se mi zjevila, protože jsi ji za mnou poslal Ty? Ty, Bože, jsi slyšel můj nářek a proklínání? Asi bych byl bláhový, kdybych myslel, že na to znám odpověď. Snad až na věčnosti, až přijde skutečně můj čas a já se setkám s těmi, které jsem tak náhle ztratil.

* * *

"Ty odejdeš?"

"Ne. To ty mě opustíš. Přišla jsem, protože jsi mě potřeboval. A až mě potřebovat nebudeš, sám na mě zapomeneš."

"Myslel jsem, že zapomenout znamená zemřít. Ale teď už vím, že zapomenout znamená i žít."

"Tak tak. A pamatuj, že ten kdo zapomene, ten neumírá, ale rodí se."

(Petr Jelínek - OcC)

Portrét Jany Jarkovské

Pokud jste v poslední době zavítali do koridoru v prvním patře pravého křídla budovy Biskupského gymnázia, mohli jste nevědomky přehlédnout výstavu výtvarných prací, situovanou na západní stěně koridoru. Pokud jste tuto chybu neudělali, mohli jste alespoň v krátkém čase přestávky či v osobním volnu obdivovat vystavené skici a fotografie. Předpokládejme, že vás tato díla zaujala a vy jste se nezapomněli podívat na jméno autorky. Zjistili jste, že pod všemi díly je podepsána Jana Jarkovská. Vrtá vám nyní hlavou, komu patří tento záhadný podpis? Chcete vědět, kdo se skrývá za autorstvím vystavených skic a fotografií? Čtěte následující odstavce.

Jana Jarkovská je dosud žijící, amatérskou výtvarnicí, interpretkou a mimo jiné též studentkou octavy A Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína. Umělecká kariéra Jany Jarkovské začala 16. 5. 1986, když vytvořila v Jaroměři na místním pískovišti svou první plastiku "Tajemný hrad v Karpatech" . Přestože se toto dílo vlivem nepříznivého režimu nedochovalo, kariéra Jany Jarkovské zdárně pokračovala. O rok později vstoupila na Základní uměleckou školu v Jaroměři. Zde začíná studovat výtvarnou výchovu. I přes to, že je Jana Jarkovská na každém SRPŠ dávána všem rodičům za příklad, rozhoduje se změnit svou orientaci a v roce 1991 začíná studovat hru na flétnu. V roce 1998 mění ústav a odchází studovat do Hradce Králové na ZUŠ Na Střezině.

Od té doby se mnoho změnilo. Jana vyrostla, přestala plácat bábovičky a vrhla se na muziku. Cvičila úporně, často a vytrvale, až dosáhla úspěchu. Nepohodlní sousedé ze čtvrtého patra se odstěhovali. Jana se stala sólistkou smyčcového orchestru Primavera, se kterým procestovala několik zemí Evropy i Spojených států amerických. V roce 2000 byla oceněna prvním místem v celostátní soutěži ve hře na příčnou flétnu, v roce 2001 pak v celostátní soutěži v komorní hře (příčná flétna s kytarou).

Je zřejmé, že hraním na flétnu tráví Jana Jarkovská nejvíce času. Přesto však zvládá školu s vyznamenáním a občas jí zbude i trocha času kupříkladu na kreslení. Flétně se věnuje zcela dobrovolně, avšak téměř s profesionálním nasazením. Do budoucna plánuje studium konzervatoře.

K výstavě výtvarných prací Jany Jarkovské lze říci asi toliko, že vznikla z podnětu paní profesorky Blehové, na jejíž hodiny Jana Jarkovská pravidelně dochází. Výstava tvoří dva celky. Skici a fotografie z cest. Náčrtky i fotografie vznikaly příležitostně a dosud nebyly v této podobě dosud nikde vystaveny. Jana Jarkovská shledává osobně zajímavějšími spíše fotografie, než vystavené skici. Možná i proto, že fotografie "Ráno" získala na soutěži fotografií v roce 1999 hlavní cenu v kategorii fotografů do 25 let (Jana se také s přehledem vešla do uvedené věkové kategorie!).

Závěrem zbývá jen poděkovat, popřát Janě Jarkovské hodně štěstí do budoucí umělecké kariéry a těšit se na některou další, zajímavou výstavu.

(Jiří Benda - OcA)

Evropská Unie

Zakládajícími členy všech tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství pro atomovou energii) byly Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko.

1967 sloučeny orgány těchto tří organizací a vznikla Evropská společenství (ES). 1973 přistoupily k Evropskému společenství Velká Británie, Dánsko a Irsko, 1981 Řecko, 1986 Španělsko a Portugalsko, 1995 Rakousko Finsko a Švédsko.

Základní orgány: Evropská komise, Rada ministrů, Evropský parlament, Evropský soudní dvůr, Evropská investiční banka, Hospodářský a sociální výbor.

ZNAKY EUROPSKÉ UNIE

I Evropská unie má svou hymnu, znak, vlajku a svátek.

Hymna:
Óda na radost z 9. Beethovenovy symfonie

Vlajka: Má modrou barvu a ve středu 12 hvězd (číslovka 12 znamená dokonalost, nikoli počet členských států).

Znak:
Písmeno C s dvěma čárami uprostřed , připomínající písmeno E (symbol stability).

Svátek Evropy:
Připadá na 9. květen (9. května 1950 předložil R. Schuman nabídku na vytvoření společného trhu).

Hlavní města Evropy:
Brusel - politické centrum. Sídlí a pravidelně se schází E. rada a Ministerská rada E. společenství.

Lucemburk - Hlavní město justice (E. soudní dvůr a E. účetní dvůr).

Štrasburk - Sídlo E. parlamentu.

V datech

1950, 5. května
Robert Schuman navrhuje společný Evropský trh uhlí a oceli.

1951, 18. dubna
Evropské společenství uhlí a oceli (European Coal and Steel Community, ECSC) šesti zemí zahájilo po podpisu smlouvy činnost.

1957, 25. dubna
Bylo ustaveno Evropské hospodářské spole-čenství (European Economic Community, EEC) a Evropské společenství pro atomovou energii (European Atomic Treaties).

1965, 8. dubna
Byly založeny instituce tří evropských společenství.

1968, 1. června
O 18 měsíců dříve proti plánu zahájila činnost Celní unie.

1973, 1. ledna
Členy EHS se staly Dánsko, Irsko a Velká Británie.

1979, 13. března
Činnost zahájil Evropský měnový systém (EMS)

1981, 1. ledna
K EHS přistupuje Řecko

1986, 1. ledna
Členy EHS se stávají Španělsko a Portugalsko

1987. 1. července
Sjednocení evropských vojenských sil

1991, 16. prosince
Polsko, Maďarsko a Československo podepisu-jí první smlouvy o spolupráci s EU

1993, 1. listopadu
Po ratifikování smluv vzniká Evropská Unie

1995, 1. ledna
Členy EU se stávají Rakousko, Finsko a Švédsko

1998, 30. - 31. března
EU zahajuje jednání o připojení s Kyprem, Čes-kou republikou, Polskem a Slovinskem

1998, 1. července
Ve Frankfurtu (Německo) je založena Evropská centrální Banka

1999, 1. ledna
EMU a euro jsou platné v 11 zemích EU

1999, červen
Volby do evropského parlamentu

(Aleš Roubal, Jakub Dubrovský - TeC)

Noční poušť

Letos v říjnu jsem byl v Maroku. Maroko je země, která leží v severozápadní Africe. Severní část země je zbrázděna pohořími Rif a Atlas, jižní část je pokryta pouští.

Poušť může být kamenitá, hlinitá nebo písčitá. Skalami rozeklaná kamenitá poušť působí v noci poněkud ponuře a tajemně. Moc krásná je písčitá poušť. Několik desítek metrů vysoké duny oranžově zbarveného, jako mouka jemného písku působí impozantně. Z návětrné strany je duna pevná, větrem uplácaná, z druhé strany je chůze obtížná, protože se člověk boří do písku až po kolena. S mou sestrou Šárkou jsme si proto chůzi usnadňovali, vyběhli jsme po návětrné straně duny a z jejího hřbetu jsme se svezli po zadku dolů. Na písečné poušti je taky krásné, že zde zůstávají dost dlouho otištěné stopy všech, kteří tudy prošli, proběhli nebo prolezli. Našli jsme tak drobné stopy nejrůznějších savců a dokonce se nám podařilo i vystopovat a vyhrabat pískomila. Moc se nám líbili husté řetízky stop o kterých jsme později zjistili, že jsou od brouků potemníků. Dokonce jsme viděli i různé stopy hadů, o jedné z nich se zoologové shodli, že je od zmije rohaté (Ceraste cerastes), samotnou zmiji jsme však neviděli. Místní Berbeři nám ukázali jiné velice zajímavé pouštní zvíře tzv. pouštní rybu, tj. ještěrku scinka lékařského (Scincus scincus). Ačkoliv má krátké nožičky, dokáže se přemisťovat velmi rychle. Pod povrchem písku se pohybuje vlnivými pohyby podobně jako když ryba plave.

Poušť je nejživější v noci. Je to proto, že je v noci chladněji a vlhčeji. Pouště obecně se vyznačují velikým množstvím plazů. Žije zde mnoho druhů gekonů. Gekoni jsou noční ještěři a některé druhy mají na prstech přísavky. Často umí velice dobře lézt po skalách nebo kmenech stromů, ale jsou i zemní gekoni. Abychom tohle všechno viděli, chodili jsme po poušti i v noci.

Jedním ze zemních gekonů je i rod Stenodactylus. Jsou to poměrně pomalí ještěři, vybarvení stejně jako písek na kterém se pohybují. Přes den jsou schovaní, v noci loví v okolí malých ostrůvků rostlin na malých dunách, kterým se říká barchánky. Zajímavostí těchto gekonů je, že dlouhým ocáskem za sebou zametají své stopy. Po návratu do své nory dokonce vysunou ocásek, zametou stopy a potom otvor svého úkrytu zahrnou.

Typickým zástupcem pobřežní mlžné pouště je druh Geckonia chazaliae. Je to velice pomalý a tlustý gekon. Blízkým příbuzným je rod Tarentola. Tarentoly jsou typičtí zední gekoni. Jsou velice rychlí. V oblasti se vyskytuje několik druhů.

Gekoni se však vyskytují nejen v poušti. V pohoří Atlas (až do výšky kolem 2000 m n. m.) se vyskytuje denní gekon Qudenfeldtia trachyblepharus, který se velice mrštně pohybuje po skalách.

Poušť může být i nebezpečná. Vyskytují se zde tři smrtelně jedovaté druhy zmijí a na některých místech vzácně i kobra. Pohybovali jsme se na biotopech a v některých případech i na známých lokalitách těchto hadů, žádného z nich jsme však neviděli. Jediným důkazem jejich výskytu byla již zmíněná stopa zmije rohaté. I když jsme žádné jedovaté hady neviděli, museli jsme s jejich přítomností počítat. V poušti jsme proto museli nosit vysoké boty, dlouhé kalhoty a přes kalhoty ještě od kolen dolů volné návleky.

Dalším nebezpečím jsou štíři. Přes den jsou zalezlí pod kamením a v noci vylézají z úkrytu a loví svou kořist. Živí se především pouštním hmyzem. Někteří jsou smrtelně jedovatí. Museli jsme proto dávat velký pozor při obracení kamenů. Někdy jsme měli rukavice a vždy jsme dávali pozor, abychom nestrčili ruce pod kámen, kam nevidíme.

Zajímavým pavoukovcem je solifuga. Mají mohutné chelicery, které se někdy délkou vyrovnají celé hlavohrudi. Údajně je to nejmohutnější kousací aparát v celé živočišné říši. Nemají však žádné jedové žlázy a kořist musí chelicerami rozdrtit. Při podráždění mohou chelicerami i slyšitelně skřípat.

Pouštní střevlík Anthia je velký asi 4 cm. Je černě zbarvený a na krovkách má bílé tečky, které jsou tvořeny šupinkami. Antie vylézají po západu slunce. Nohy mají jako chůdy, aby se nespálili o horký písek. Jsou vázány na písečné pouště. Živí se hlavně mravenci a larvami potemníků. Jsou velice hbité a přebíhají mezi barchany, kde loví.

Nejčastějšími pouštními brouky jsou potemníci. Jsou obvykle černí, ale tvarově velmi rozmanití. Někteří jsou kulatí jako králičí bobek, jiní podlouhlí, další hranatí a ještě další jsou různě otrnění. Nejznámější jsou potemníci smrtníci (Blaps). Bez potravy a dokonce i bez vody mohou žít i déle než 1 rok. V případě nebezpečí vystřikují dráždivou a páchnoucí látku. Většina živočichů proto tyto dospělé brouky nežere. Nejpodivněji vypadají potemníci rodu Prionotheca. Po celém obvodu mají krovky otrněné.

V poušti však jsou zajímaví nejen živočichové, ale i rostliny. Ze stromů se nejčastěji vyskytují akacie. Mají mimořádné dlouhé kořeny a tak se dostanou k vodě, která je velmi hluboko. Nejvíce rostlin bylo v tzv. vádí. To jsou koryta pravidelně vysychajících řek. Podle množství vody, které zde zůstává se zde vyskytují i různé rostliny. Někde rostou oleandry, jinde pouze sukulentní rostliny. Například starčky a pryšce (rostliny těchto rodů se vyskytují i u nás) jsou velmi pěkně přizpůsobeny nedostatku vody. Starčky vytvářejí tlusté, téméř bezlisté sukulentní stonky. Pryšce zde vypadají velmi podobně jako kaktusy. Naši známí a kamarádi považovali přivezené pryšce za kaktusy a nemohli jsme je přesvedčit, že to kaktusy nejsou.

Rozmanitost pouště je úžasná - rád bych se tam někdy zase vrátil.

(Michael Mikát - PaA)