Gympl - časopis pro děti do 99 let.

32. ČÍSLO - Studentský klub, Americká tržnice, Ad Libitum, Touha

GYMPL SE ZEPTAL ZA VÁS

Profesorky Mgr. Sedláčkové:

V říjnu byl otevřen studentský klub. Zajímalo by nás komu a v jaké provozní době je určen, kdo má na starosti jeho správu a jak si představujete jeho fungování ?

Studentský klub – čítárna byl otevřen v říjnu letošního roku, myšlenka však vznikla již před dvěma lety. V anketě o zdravém životním stylu studenti projevili přání mít ve škole svoji místnost, ve které by mohli relaxovat. Zároveň však si tuto místnost chtěli sami upravit a vybavit podle svého vkusu. Ve spolupráci s ředitelem školy byly vybrány prostory, které byly postupně upraveny tak, aby vyhovovaly bezpečnostním i hygienickým požadavkům. Jednalo nejen o vyklizení prostorů, ale také o rekonstrukci elektrického vedení a vodovodu. Tyto práce byly dokončeny již v začátku minulého školního roku. Zajímavé však bylo zjištění, že ačkoliv studenti projevovali velkou iniciativu, v tomto období však již neměli zájem. Na jaře letošního roku se o tyto prostory začala zajímat třída nynější sexta C. Studenti této třídy dokončili úklidové práce a přicházeli se řadou námětů a představ, jek by tento klub měl vypadat. Uspořádali sbírku na další vybavení. S výtvarnými pracemi se také zapojily dvě dívky ze septimy B.

V současné době je tato místnost určena pro menší skupinky (asi deset studentů) pro četbu, stolní hry, besedy při čaji ve volných hodinách a velké přestávce, případně při klubových setkáních a besedách v odpoledních hodinách.

O provoz by se měli starat studenti sami. Měla by tedy vzniknou studentská samospráva, která by zajišťovala provoz, ale také přicházela s dalšími náměty. V současné době si může vypůjčit klíč na vrátnici vypůjčit kterýkoliv student našeho gymnázia. Dohled nad provozem zajišťují Magda Sedláčková a Jan Dohnal. Provozní řád by měl být ve spolupráci se studenty dokončen do konce roku 2001.

A proto:

DOBROVOLNÍCI, HLASTE SE !

Americká tržnice

Nedávno jsem na jedné hradecké ulici potkala vietnamskou ženu. Ptala se mě jak se dostane na nádraží. Už jen porozumět jí byl veliký problém, nakonec každý z vás zná onu vietnamskou hatmatilku, která se snaží ze všech sil znít česky. Koupit si tričko či boty bývá doprovázeno velikým úsilím ze strany kupujícího i prodávajícího. Kupující se snaží najít tu svou velikost a prodávající se naopak snaží prodat co nejvíce. Co na tom, že v tričku vypadáte jako hastroš, stejně vždy slyšíte:,, Šuší, šuší.”

Když se nad tím tak zamyslím, člověk vejde do tržnice s tímto očekáváním a pravděpodobně setkání s prodavačem, který by na nás promluvil čistou spisovnou češtinou, by pro nás bylo obrovský šok.

Stejně taková reakce nastala u mě po pár týdnech v Americe. Ale abych vše snad nejprve vysvětlila. Už od dětství jsem snila o tom, že se jednou do té obrovské země za oceánem podívám. Lákalo mě všechno, ale nejvíce moji dva sourozenci, kteří tam žijí. A tak na konci druhého ročníku jsem odjela na roční studijní pobyt. První týdny strávené u mé sestry se odehrávaly v režii mých minulých zážitků. Tato návštěva nebyla má první a tak jsem věděla co očekávat. Syndrom tržnicový, jak to osobně nazývám. Velké mrakodrapy, přelidněné ulice, čistý vzduch, obrovská nákupní střediska a rychlé občerstvení na každém rohu. To pro mě byla má americká tržnice. Nebyla jsem tedy nijak překvapená, ani zaskočená. Leč to vše se změnilo ze dne na den. Pobyt u mé sestry skončil a já se musela přestěhovat do své hostitelské rodiny.

Cestu k nim jsem prospala, a tak jsem se probudila těsně před cílem naší cesty. Projížděli jsme lesem, něčím tak nevídaným. Žádné mrakodrapy, žádné přelidněné ulice! Jen lesy, kopce a údolí. Málem jsem vykřikla šokem. Tohle přece není moje tržnice!

Uklidňovala jsem se celou dobu alespoň tím, že má budoucí rodina mi pomůže tento kulturní šok překonat. Nakonec ani to se neukázalo býti pravdou. Ta rodina měla tolik vlastních problémů, že na ty mé jim nezbýval čas. A tak jsem se odstěhovala do druhé a poslední rodiny. Nutno říct, že ani ta nebyla to, co jsem čekala, ale více méně plnila svou roli. Když se nad tím vším zamýšlím zpětně, občas se mi chce smát a občas brečet. Já, veskrze městská holka, jsem skončila na vesnici, pustině, divočině, prostě v necivilizaci. V něčem co jsem netušila, že v Americe existuje. Pro vaši představu v mém městečku byli: dva malé kostely, benzínová pumpa, škola a dvě taktéž maličká smíšená zboží s poštou. Toť vše! Kulturní život veškerý žádný. Podmínkou pro kulturní život bylo auto, které by vás dostalo do půl hodiny vzdáleného města menšího než Hradec Králové.

Ze začátku se to dalo zvládnout díky přívalu nových zážitků, ale s postupem času se vše začalo stávat čím dál víc ubíjející. Snažila jsem se zaměstnat, co nejvíce to šlo, ale stávalo se mi až příliš často, že jsem měla dlouhé hodiny na přemýšlení. Chodila jsem na dlouhé procházky a dumala o všem a ničem. Uvědomila jsem si řadu důležitých věcí, a tak nějak jsem cítila, jak se mění můj pohled na život. Nechci v tomhle úseku začít nějak moralizovat, ale začala jsem se velice zlobit na lidskou povrchnost a hloupost, s níž jsem se denně setkávala.

Lidé ve třídě a v celé škole (stopadesát studentů od prvního do dvanáctého ročníku) většinou neměli v životě žádný cíl, motivaci. Chyběla jim hloubka jakéhokoliv prožitku. Snad ale právě nedostatek kultury byl důvodem takového stavu. Pro mě tyhle věci byly dost nezvyklé. Byla jsem vychovávána s láskou, ale i přísností a díky tomu i vedena k jistým hodnotám. Takovou metodu výchovy jsem považovala za samozřejmou, ale tohle městečko mi nabídlo zcela jiný obrázek. A to obrázek trochu šokující: lidí spokojených se sebou, lidí bažících po pomluvě jako jediném zdroji jejich zábavy, ale i lidí laskavých, hodných a otevřených pro nové zážitky.

Lidí zlých a pomlouvačných mi bylo líto, i když mě občas svými pomluvami zranili. Nakonec já pro ně byla onen plynně mluvící Vietnamec a oni jím byli pro mě. Děsili jsme se navzájem, ale jen v hloubi našich duší. Na povrchu vše bylo velice zdvořilé až přátelské. A u takového způsobu chování jsem zůstali celý rok. Mohu říct, že za tu dobu jsem se skutečně stihla seznámit dobře a hlouběji jen asi s pěti Američany. Ale jsem za to šťastná. Jsem ráda, že jsem mohla poznat Spojené státy i z té nekomerční stránky, z té stránky, která je možná daleko větší než ta populárnější. Jsem neskonale šťastná za celou tuto zkušenost, která mě tak posílila.

Vedle všech těch negativních věcí jsem zažila a naučila se toleranci. Poznala jsem, co je to národní hrdost a čest, význam rodiny a svých přátel. Slova, která byla do té doby jen pojmy, pro mě získala konkrétní rysy. Jsem si jistá, že kdybych stála před volbou jet znovu s tím, že bych věděla, co mě čeká, jela bych! A doporučila bych to každému.

(Eva Bradíková - SpB)

Ad Libitum – Jak je ctěná libost

Ála, Vláďa a Tomáš - známe je ze školy. Tam jsme je mohli už i jednou slyšet. Hrají devět měsíců, z toho většinu s basákem Petrem Maťátkem. Nedávno ale prodělali výraznou změnu - Petra vyměnili za Tomáše Nováka z Bloudivýho nervu. Ad Libitum nám vzkazují: ”Myslete si o nás co chcete!” Začínají, ale jsou dost dobří! A toto je jejich úplně první rozhovor.

1. Jak vznikl váš název a co znamená?
   Jako většina kapel jsme název hledali dlouho. Měli jsme několik nápadů typu ”Třetí ruka v second handu”, ”Tady a teď ”, ”Trepy Fajksl” nebo “Váhavý kozoroh” …Nakonec jsme zcela náhodně narazili na Ad Libitum. Tento pojem v hudebním názvosloví znamená “Jak je ctěná libost.” U nás je to myšlené směrem k posluchačům ať si udělaj na nás názor jakej chtěj a směrem k nám, že si můžem hrát “co chccem.”

2. Jak byste charakterizovali svou hudbu?
   Výběr skladeb souvisí přímo s našim názvem, což znamená, že hrajem poměrně hodně hudebních stylů. A navíc každej je inspirován něčim jiným, takže se snažíme skloubit to nějak dohromady. Máme normální bigbeatový skladby, ale líbí se nám i funky a latina.

3. Vaše hudba je propracovanější než bychom mohli očekávat od začínajících kapel. Prošli jste nějakou hudební průpravou?
   Určitou hudební průpravou jsme prošli všichni, ale na jinej nástroj než hrajem teď. Kytarista Vláďa hrál osm let na violoncello, bubeník Tomáš hrál deset let na klavír, zpěvačka Ála začínala na zobcovou flétnu a basák na houslích.

4. V dnešní době vzniká spousta nových kapel, co si myslíte, že je příčinou tohoto trendu?
   Záleží na tom s jakým záměrem ty kapely vznikaj. Spousta kapel vzniká jen tak z dlouhý chvíle, ale na druhou stranu je lepší, když dělaj něco takovýhodle, než kdyby dělali bůh ví co. Vznikaj i kapely, který tím chtěj něco dokázat.Záleží na tom.

5. Který typ podle vás převažuje?
   Teď všichni hrajou, nebo to aspoň tvrděj, funky a grunch.

6. Jak často a kde zkoušíte a jak vypadá taková běžná zkouška?
   Zkoušíme dvakrát týdně v naší vlastní zkušebně. Na běžnou zkoušku prostě přijdem, naladíme si nástroje, rozehrajem se a pak se dáme do pilování a tvorby nových písniček.

7. Chystáte se vydat nějaký demo?
   Rádi bychom na jaře chtěli zkusit něco natočit.

8. Na začátku jsem napsala, že vaše kapela prodělala jednu výraznou změnu-vyměnili jste jednoho člena. Jak se vám hraje s novým “basákem?”
   S Tomášem se nám hraje skvěle. Byl to asi poslední člen, který naší kapele chyběl. Žánrově k nám zapadá.

9. Poslední otázka je rutinní, ale přes to se vás zeptám. Můžeme vás v nejbližší době vidět hrát na živo, kde a kdy?
   Takže to bude v Pardubicích ke konci prosince v klubu Žlutej pes.

   

(Aneta Veselská - SxC)

Touha

Člověk stojí proti sobě, ničí se, jeho vpřed vede k sebezničení nebo, ještě hůř, vzad nebo jinam, je marný, zbytečný smrtelný... toto je lidská nejistota. Je to, co dělám, správné? Neuškodím tím někomu a nakonec sobě? Nemám si jít radši lehnout a v klidu počkat na smrt?

“ Já už fakt nevím, jak dál... co, dál? Nevím, jestli mám stát nebo běžet, milovat, či nenávidět, či číst knihy... ze všeho se mi zvedá žaludek. Chuť mi chybí. Sladké či slané... všecko to je, jako bych jedl gumu. Už ani vodka mi nechutná, jestli vůbec kdy nějakou chuť měla... a když ne, tak ani ta nálada není taková. Chuť ženských rtů... z toho je akorát hrozná opice a zase ten žaludek... mluvím neslaně, nemastně, nesladce, trochu kysele... a taky se v tom svém rádoby uměleckém vršení slov ztrácím jako červ v dutém dubu... ano, jsem prázdný. Tak strašně prázdný, že na podzim kopu do hromad uschlého listí a ruce mám v kapsách... stále se

“ Neustálým užíráním sebe sama jsem přišel na to, že jsem vlastně svým způsobem dobrý. Tedy hlavně proto, že si dokážu ukousnout třeba kus palce u nohy... bolí to, moc to bolí, ale bolest je jediný pocit, který nikdy nezklame a navíc, když si ji způsobuji sám, je to pocit síly, odvahy a nejvyššího dobra. Našel jsem znovu smysl svého žití a to, pomalu se zabíjet, užívat a vychutnávat si životní bolest. Každý okamžik je pro mě důležitý, každá minuta, hodina a zároveň se pro mě čas zastavil. Vnímám jen soustavnou bolest, když si vykusuju nehty... to je můj smysl života... zahleděnost sama do sebe, pocit, že dosahuji dokonalosti, dokonalé bolesti. A cítím se znovu naplněn. Dokážu milovat sám sebe, i nenávidět skutečnost, že nejsem nekonečný, že to jednou skončí. Jsem plný jako kapka vody, přímo napěchovaná životem, pohybem molekul, prosvícená slunečním světlem, pomalu padající do moře.”

“ Vím, že umřu. Cítím to celým tělem i duší, že už je konec. Proč jsem se nešetřil a nechal se strhnout tou neukojitelnou touhou ? Mohl jsem ještě dnes mít nohu, nebo alespoň ruku, nebo ucho, oko... už to je všechno pryč. Stále častěji upadám do bezvědomí a ztrácím, opouštím své tělo, abych se pak vrátil a znovu trpěl. Mám pocit, že přesto přezevšechno jsem nedosáhl dokonalé bolesti, teď poznávám bolest mnohem větší. Bolest, že musím skončit, ale ještě předtím musím cítit své zohavené tělo, bezmoc, že už se nemohu rozhodnout, jako dříve,, zda mám zůstat, či běžet, milovat, či nenávidět, či šíst knihy... teď musím být... jen čistě být, abych se mohl dostat do stavu nebytí. Vše byla marnost, nikdy nedosáhnu dokonalosti, nesmrtelnosti...”

Člověk jde vždy vpřed, každým momentem žije, existuje, mění se, dosahuje svých cílů, vždy dělá to nejlepší, protože to dělá jen ve vlastním zájmu. A nikdy proti sobě nestojí. Tento příběh je ale i o tom, že i když se člověk sní, zůstanou po něm zuby a také o tom, že dokonalost je on sám, ale on se snaží dosahovat jisté naddokonalosti, která je nedosažitelná.

Poznámka: Jádro této úvahy je myšlenka, kterou říká ve hře Milana Kundery “Jakub a jeho pán” sám Pán: “ ...všude je samé vpřed...” Tuto myšlenku ale nechápu z hlediska fatalismu, ale jako utvrzení v životní jistotě, zbavení se strachu, že by mě život mohl začít nudit, že bych mohl jednou zůstat stát na místě... Další myšlenka: “ Bolest je to jediné, co nikdy neselže” od Markýze de Sade. Kupodivu pro mě znamená jistotu, opravdovou jistotu, která člověka drží při chuti k životu. Bolest žene člověka kupředu, do intenzivnějšího prožívání okamžiků... A to, co jsem odnesl já z obou těchto myšlenek je tušení něčeho většího, než jsem já, něčeho tajemného a neodhalitelného. Toto tušení nejlépe vyjádřím vlastní větou “... i když se člověk sní, zůstanou po něm zuby”. Tušení, které je potřeba utužovat tím, že se člověk nebude stále ptát proč?, a taky neustálým bojem za ono tajemné... je dost dobře možné, že jsem v těchto myšlenkách objevil Boha, onu sílu, která nás stále žene vpřed a nakonec nás přivede k dokonalosti, totiž konečnosti a právě proto nemůže člověk stát proti sobě.

Slohová práce Petra Pytlíka ze septimy C (úvaha na téma Sám sobě nepřítelem)